Soundtracky, které jsme milovali #2

Acid House (1999)
Tenhle film byl pro mě velkým zklamáním. Knížka obsahovala mnohem lepší povídky, které si říkaly o zfilmování. Co se písniček týče, z první povídky mi v hlavě neutkvělo zhola nic, doteď si pamatuju hlavně ty hnusný scény. Z druhé hlavně Going Nowhere od Oasis a samozřejmě Slow Graffiti od Belle & Sebastian, která se přímo týká příběhu („Listen Johnny; you’re like a mother To the girl you’ve fallen for, And you’re still falling.“). V třetí „cocokurvabryce“ povídce je bezpochyby nejpůsobivější Leave Home od The Chemical Brothers, která perfektně podkresluje celý ten drogový chaos… a taky nesmím zapomenout na On Your Own od The Verve, která navazuje na ten závěrečný rychlý střih a spouští titulky. Acid House nebyl tak zásadní jako Trainspotting a už vůbec ne tak dobrý, ale je to nedílná součást mých vzpomínek na konec minulé dekády.

Human Traffic (1999)
Napoprvné působil Human Traffic jako vtipný report ze života clubberů z konce 90s, když jsem si ho pak ale pustil o pár let později, přišlo mi to už jen tak nějak trapně úsměvné. Nicméně dodnes mě baví hláška „Sting není mrtvý? Ale měl by.“ Soundtrack se skládá ze dvou cd, přičemž to druhé je mixované a skládá se převážně z klasik klubové taneční hudby (za všechny jmenujme Cafe Del Mar ‚ 98 od Energy 52 nebo The Age Of Love se stejnojmeným trackem). Pokud by se vás někdo ptal, na co se v 90s tancovalo, pusťte mu tohle. Bože, připadá mi to, jako kdybych na to šel teprve včera do kina…

The Beach (2000)
Ne film, ale recenze Jany Kománkové v Rock & Popu mě přiměla k tomu, abych se po tomhle začal shánět. Soundtrack k The Beach obsahuje několik (ne příliš kvalitnách) rarit mých tehdy hodně oblíbených kapel (Leftfield, Underworld, Blur, New Order a Faithless), dva nesmysly (All Saints a Dario G) a zbytek, který jsem buď znal už předtím nebo docela ušel. Největším překvapením pro mě byly dva tracky – tím prvním byl Beached, který udělali Orbital s Angelem Badalamentim a který jsem si tenkrát pouštěl pořád dokola, protože jsem na těch retro melodiích totálně ulítával a druhým byl cover Spinning Away od amerických idiotů Sugar Ray. Jak jsem už ale řek v úvodu – celkově jde spíš o slabší věc.

Snatch (2000)
Druhý a poslední film, ve kterém mě bavila hudba Oasis. Zde s instrumentálkou Fuckin´In The Bushes, která zní jako kdyby byla napsána „přímo do ringu“. Soundtrack k Snatch je funky a má spád stejně jako samotný film a nutno uznat, že tracky zde byly vybrány opravdu dobře. Tu Madonnu můžeme Guyovi odpustit, přece jenom v té době byly ještě čerství novomanželé.

Petr Pliska

Soundtracky, které jsme milovali #1

V druhé polovině devadesátých let se stala taneční hudba součástí mainstreamu a začala se i logicky víc objevovat ve filmu. Vzniklo tak několik soundtracků – ať už u takzvaných „generačních“ či jiných filmů – které si díky svému, na tu dobu vysoce progresivnímu obsahu, získaly až kultovní status. V několika případech dokonce i přes to, že samotný film za moc nestál (The Jackal, The Saint nebo The Beach). Pro mě tato éra začíná dvěma soundtracky k Trainspottingu a končí právě The Beach. Filmem, který svým až příliš hollywoodským ztvárněním znechutil snad všechny fanoušky garlandovy knižní předlohy. Vydoloval jsem tedy těchto děvet soundtracků, které lemovaly éru mého dospívání a jenž vznikly v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, že za pár let se z většiny ze zůčastněných stanou jen neustále se opakujicí dinosauři, kteří to v tom lepším případě už zabalili (Orbital, Leftfield) nebo nás při poslechu jejich dnešních nudných alb zaplavuje pocit lítosti (Underworld, The Chemical Brothers).

Trainspotting (1996) a Trainspotting #2 (1997)
Nejlepší film devadesátých let a zároveň také nejlepší soundtrack té doby. Ten obsahuje přesně tu nejaktuálnější hudbu co v té době letěla – na jedné straně britpop (stařičká Sing od Blur, béčko Mile End od Pulp nebo coververze Atomic od Sleeper), na straně druhé taneční hudba (Leftfield, Underworld) a pak ještě vykopávky, které se díky tomuto filmu byly zas v kurzu (Lou Reed s Perfect Day, Iggy Pop s Lust For Life). Druhý díl soundtracku, který vyšel o rok později už samozřejmě takové haló nevbudil, ale přesto obsahoval několik zásadních kousků jako například Pf Projects s Choose Life, kde je vysamplovaný ten slavný monolog Ewana McGregora nebo Inner City Life od Goldieho. Já jsem – a ne sám – v té době ale nejvíc ujížděl na 80s klasice od Fun Boy Tree – Our Lips Are Sealed. Jo, na Born Slippy samozřejmě taky.

The Jackal (1997)
Originální verze Šakala ze sedmdesátých let je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Tenhle remake za moc nestál. Spousta lidí si jej spojovala hlavně se skvělou hudbou. Pamatuju si, když jsem poprvé slyšel Demons Theme od Ltj Bukema, tak moc mě to v té době rozsekalo… Fatboy Slim měl ještě rok do celosvětové slávy, takovým Apollo 440 ještě nějaká na dva roky zbývala a Moby ještě netušil jak si později natříská kapsy tím, že prodá polovinu alba Play do reklam. V té době byla většina z nich navrcholu nebo se k němu teprve blížila. Takoví Lunatic Calm si svých patnáct minut slávy zažili vlastně dvakrát a přitom s tím samým trackem – jednou tady a o dva roky později na Matrixu.

The Saint (1997)
Stejný případ jako se Šakalem – příšerný film, skvělá hudba. Té dominovala hlavně titulní skladba od Orbital, který vyšla i na singlu. Kromě ní obsahoval taky desetiminutové béčko, které se jmenovalo (jak jinak) The Sinner. Vedle zavedených jmen té doby se tu objevily i tehdejší velké objevy – Daft Punk a Sneaker Pimps. Z těch prvních je dnes stadionová kapela a ti druzí nám jezdí hrát do Čech každého půl roku, jen s jiným jménem a o mnoho horším repertoirem.

Spawn (1997)
Tady byla na začátku skvělá myšlenka – spojit elektronické umělce a metalisty. Bohužel to nakonec nedopadlo uplně nejlíp. Dodnes  nejvíc vybavuju především Long Hard Road Out Of Hell od Marilyn Mansona a Sneaker Pimps, která docela dlouho běžela na S.O.S. Údajně s ní neměli Sneaker Pimps ale příliš společného, jak v té době přiznali v jednom rozhovoru. Určitě si taky vzpomínáte na kolaboraci Filter a Crystal Method, ze které vzešla (Can’t You) Trip Like I Do anebo na docela dnes už provařenou Satan od Orbital a Kirka Hammeta, kterou jsem nesnášel už v té době.

Pi (1998)
Tenhle soundtrack se od ostatních liší hlavně tím, že je na něm o něco náročnější hudba. Jasně, jsou tu Orbital, Massive Attack, Roni Size nebo Holmes, ale vedle toho taky už dnes legendy idm Aphex Twin, Autechre a Spacetime Continuum. Pro mnohé to bylo první seznámení s touto složitější odnoží elektronické hudby a už jen proto má Pi čestné místo v tomto žebříčku.

Petr Pliska

Cinematique

Tady je několik mých oblíbených filmových melodií. Ano, Vladimira Cosmu mám nejradši, proto je tam hned třikrát.

Tracklist:
01 francois de roubaix – l´homme orchestra
02 vladimir cosma – reception chez les gastier
03 mellow – 321… zero
04 michel magne – rome
05 claude bolling – mexican paradise (alla cugat)
06 gert wilden – blue mood
07 vladimir cosma – le jouet
08 henry mancini – rain drops in rio
09 vladimir cosma – rio de janeiro
10 harry betts – rock slide
11 john barry – fun city
12 quincy jones – mirage-end title
13 nino rota – why wait (la dolce vita)
14 burt bacharach – sir james‘ trip to find mata
15 outro

DOWNLOAD
time: 39:20 | size: 64,7 MB

Petr Pliska