Cut Copy – In Ghost Colours
Tohle výborné album poslouchám už několik dnů v kuse a to mě na něm ze začátku bavilo jen pár věcí. Oproti debutu je víc barevné a veselé a hitovek je na na něm taky požehnaně – takové So Haunted, Hearts On Fire nebo Nobody Lost, Nobody Found v sobě mají melodie, které vás už nepustí. Samozřejmě nesmíte moc řešit texty, protože o ty v téhle hudbě nejde a pokud máte problém s osumdesátkama tak na to už radši vůbec nesahejte. Já jsem však nadmíru spokojený a už teď řadím In Ghost Colours mezi nejlepší alba tohoto roku.
The Notwist – The Devil, You + Me
(Ne)překvapili, snad jen v tom, že ubylo elektroniky. The Devil, You + Me není ale špatná deska, jen není tak dobrá a chytlavá jako Neon Golden (pod kůži mi zatím vlezla pouze singlovka Good Lies), takže podle toho k ní taky musíme přistupovat a nemá cenu si nalhávat, že jim to můžeme odpustit, i když jde pořád o ty staré dobré The Notwist.
Moby – Last Night
Až budu patřičně nasraný, tak si sednu a začnu psát recenzi na Last Night, protože Moby si nic jiného nezaslouží. To, že se vrátil ke svým ravovým začátkům je tak průhledné – (nu)rave opět letí přece, ne? – stejně jako snaha většiny kapely znít jako Justice. Tohle je kolovrátková stupidita s pár rozplizlými ambienty na konec a když poslouchám například takovou Everyday It´s 1989, tak si tak přemýšlím nad tim jestli se náš vegánek bere vůbec vážně nebo ne (bojím se, že A je správně), ale zase chápu, že pro některé lidi jsou prachy důležitější než sebeúcta.
M83 – Saturday = Youth
Tohle už se nedá snad ani označit za post rock, je to popíček (a zase 80s!) jako když vyšije, jen mě docela mrzí, že se náš syntezátorový hrdina kromě té přístupnosti až zas tak moc neposunul. Teda až na singlovku Couleurs, která je nefalšované minimal techno. Škoda, že na tomhle nepostavil celé album, měl by můj velký obdiv.
