V druhé polovině devadesátých let se stala taneční hudba součástí mainstreamu a začala se i logicky víc objevovat ve filmu. Vzniklo tak několik soundtracků - ať už u takzvaných “generačních” či jiných filmů - které si díky svému, na tu dobu vysoce progresivnímu obsahu, získaly až kultovní status. V několika případech dokonce i přes to, že samotný film za moc nestál (The Jackal, The Saint nebo The Beach). Pro mě tato éra začíná dvěma soundtracky k Trainspottingu a končí právě The Beach. Filmem, který svým až příliš hollywoodským ztvárněním znechutil snad všechny fanoušky garlandovy knižní předlohy. Vydoloval jsem tedy těchto děvet soundtracků, které lemovaly éru mého dospívání a jenž vznikly v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, že za pár let se z většiny ze zůčastněných stanou jen neustále se opakujicí dinosauři, kteří to v tom lepším případě už zabalili (Orbital, Leftfield) nebo nás při poslechu jejich dnešních nudných alb zaplavuje pocit lítosti (Underworld, The Chemical Brothers).
Trainspotting (1996) a Trainspotting #2 (1997)
Nejlepší film devadesátých let a zároveň také nejlepší soundtrack té doby. Ten obsahuje přesně tu nejaktuálnější hudbu co v té době letěla - na jedné straně britpop (stařičká Sing od Blur, béčko Mile End od Pulp nebo coververze Atomic od Sleeper), na straně druhé taneční hudba (Leftfield, Underworld) a pak ještě vykopávky, které se díky tomuto filmu byly zas v kurzu (Lou Reed s Perfect Day, Iggy Pop s Lust For Life). Druhý díl soundtracku, který vyšel o rok později už samozřejmě takové haló nevbudil, ale přesto obsahoval několik zásadních kousků jako například Pf Projects s Choose Life, kde je vysamplovaný ten slavný monolog Ewana McGregora nebo Inner City Life od Goldieho. Já jsem - a ne sám - v té době ale nejvíc ujížděl na 80s klasice od Fun Boy Tree - Our Lips Are Sealed. Jo, na Born Slippy samozřejmě taky.
The Jackal (1997)
Originální verze Šakala ze sedmdesátých let je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Tenhle remake za moc nestál. Spousta lidí si jej spojovala hlavně se skvělou hudbou. Pamatuju si, když jsem poprvé slyšel Demons Theme od Ltj Bukema, tak moc mě to v té době rozsekalo… Fatboy Slim měl ještě rok do celosvětové slávy, takovým Apollo 440 ještě nějaká na dva roky zbývala a Moby ještě netušil jak si později natříská kapsy tím, že prodá polovinu alba Play do reklam. V té době byla většina z nich navrcholu nebo se k němu teprve blížila. Takoví Lunatic Calm si svých patnáct minut slávy zažili vlastně dvakrát a přitom s tím samým trackem - jednou tady a o dva roky později na Matrixu.
The Saint (1997)
Stejný případ jako se Šakalem - příšerný film, skvělá hudba. Té dominovala hlavně titulní skladba od Orbital, který vyšla i na singlu. Kromě ní obsahoval taky desetiminutové béčko, které se jmenovalo (jak jinak) The Sinner. Vedle zavedených jmen té doby se tu objevily i tehdejší velké objevy - Daft Punk a Sneaker Pimps. Z těch prvních je dnes stadionová kapela a ti druzí nám jezdí hrát do Čech každého půl roku, jen s jiným jménem a o mnoho horším repertoirem.
Spawn (1997)
Tady byla na začátku skvělá myšlenka - spojit elektronické umělce a metalisty. Bohužel to nakonec nedopadlo uplně nejlíp. Dodnes nejvíc vybavuju především Long Hard Road Out Of Hell od Marilyn Mansona a Sneaker Pimps, která docela dlouho běžela na S.O.S. Údajně s ní neměli Sneaker Pimps ale příliš společného, jak v té době přiznali v jednom rozhovoru. Určitě si taky vzpomínáte na kolaboraci Filter a Crystal Method, ze které vzešla (Can’t You) Trip Like I Do anebo na docela dnes už provařenou Satan od Orbital a Kirka Hammeta, kterou jsem nesnášel už v té době.
Pi (1998)
Tenhle soundtrack se od ostatních liší hlavně tím, že je na něm o něco náročnější hudba. Jasně, jsou tu Orbital, Massive Attack, Roni Size nebo Holmes, ale vedle toho taky už dnes legendy idm Aphex Twin, Autechre a Spacetime Continuum. Pro mnohé to bylo první seznámení s touto složitější odnoží elektronické hudby a už jen proto má Pi čestné místo v tomto žebříčku.
Petr Pliska
