Vladivojna La Chia před Marylin Mansonem

Marylin Manson bude asi koukat co mu to tam létá za holku v červený paruce a pangejtem v ruce. Možná bude i její svahilštinu považovat za češtinu, kdo ví…

To nemáme v Čechách nějakou solidní industriální metlu? To tam mohla bejt i Knoflenka, ta má k pornu taky vřelý vztah. Pudlíci.

Petr Pliska

Gonzales II

Nedávno jsem tu psal o desce Solo Piano. To bylo v době kdy jsem ostatní alba nijak moc neznal a věděl jsem spíš jen z dosažených informací, že se pohybují někde mezi Mockym a Jamie Lidellem. V podstatě se to dá tak říct, ale Gonzalesova tvorba je mi v tomto stylu (tzn. mimo album Solo Piano) mnohem bližší než oba dva zmiňovaní. Jeho hudba mi příjde barevnější a pro hodně lidí i určitě přístupnější.

Už jeho debut Gonzales Über Alles (2000) je pecka. Jsou tu šmrncovní hitovky jako The Worst MC nebo Let´s Groove Again, které jsou opravdu groovy, ale vedle toho taky věci jako Clarinets, která mi připomněla Floexe (kdepak mu je dnes asi konec?) a hlavně tři instrumentální skladby, kde hraje hlavní roli piano a které působí zároveň jako předzvěst onoho majstrštyku, který jsme tu řešili minule. Gonzales Über Alles je opravdu skvělé album, které řadím osobně hned na druhé místo v jeho diskografii. Následující Entertainist jsem ještě neměl bohužel možnost slyšet, ale další v pořadí – Presidential Suite mě opět nezklamalo. Gonzalesova hudba si jde zas s humorem a inteligencí ruku v ruce. Poslední kousek před Solo Piano je kompilace “Z”, která obsahuje staré skladby v novém hávu a hostují tu Feist, Peaches nebo Louie Austen, ale pokud ty starší věci znáte taky ty nové úpravy asi moc neoceníte.

Poslouchejte Gonzalese. Je to hudba plná humoru, inteligence, ale i dokonalé krásy.

Petr Pliska

Retro #8

Bob Dylan – Blonde On Blonde (1966)
Je mi jasné, proč se většina mladých lidí Dylanovi vyhýbá – kecy že Dylan je největší postava hudební historie a že tohle dvojalbum je největší umělecký počin dvacátého století musí lézt krkem každému. Chápu vás. Nebudu vás tím otravovat a vzkážu jenom jednu věc – závidím vám všem, kteří tohle album ještě neznáte. Závidí všem, kteří tohle výbušné, třaskavé, poetikou i humorem nabité album mají ještě před sebou. Z kolika desek na světě máte husí kůži pokaždé když si je pustíte? A neříkejte, že z Kid A :)

Jerome

Joan As Police Woman. The Chemical Brothers

Joan As Police Woman – Real Life (2006)
Tuhle slečnu jsem objevil při bruslení po výročních žebříčcích českých publicistů – objevila se hned ve dvou a shodou okolností zrovna v těch dvou, které poskládali moji dva největší oblíbenci. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat, bylo totiž jasné, že šlápnout vedle je skoro nemožné. A co byste řekli? Zapomeňte na Feist. Feist je v porovnání s tímhle debutem jenom průměrná zpívající servírka. Zvuk plný jako dofouknutá pneumatika, chytlavý hlas, melodie plné nenápadných háčků a přitom v tom celém slyším původnost a vlastní tvář. Akorát ten Anthony by tam nemusel strašit. Když se přesně v půlce alba tenhle Elton John intelektuálů ozval, chtělo se mi rozbít monitor.

Official
MySpace
Joan As A Police Woman – The Ride (Video)

The Chemical Brothers – We Are The Night (2007)
Tady je to celkem jasné. Kdo čekal něco zajímavého, je buď naprosto nekritický a miluje svoje bratříčky, neslyšel několik posledních desek a nebo poslouchá tak málo elektronické hudby, že tenhle shnilý naviják sežere. Vraťme se zpátky na zem, We Are The Night je zkrátka hloupá, nudná a zbytečná deska (jeden dva kousky se tam sice dají přetrpět, ale…) přecpaná hosty a roztahaná jako hračky autistického dítěte po pokoji. Jestliže v posledních letech Brothers balancovali nad propastí úplného zavržení, zdá se, že do ní konečně spadli a bude klid.

Official
MySpace

Jerome

Mládí vpřed

Já tady ten Musicserver nechci zase propírat (mimochodem nejsem sám kdo tam chodí jen pro to, aby se pobavil nad tím co kluci a holky zas napsali za nesmysly), ale recenze Benjamina Slavíka na nové album Tori Amos mě málem srazila ze židle.

Měli byste jeho práce víc sledovat, hodně se na nich naučíte. Třeba v úvodu zmiňované recenze je dobrá finta pro mladé autory, kteří nemůžou znát každou desku Tori Amos. Autor píše, že by určitě nebylo od věci zařadit American Doll Poss do kontextu tvorby a povědět něco málo o vývoji. Hned na to ale zdůrazňuje, že by to jen odvádělo od nových písní. Dobrá finta. A přitom by stačilo napsat, že jejich pět posledních desek nestojí za nic a že vedle těch dvou prvních je tohle fakt docela slabota. Nechci mu vytýkat, že si je nenaposlouchal, jen tvrdím, že by recenzi na Tori Amos měl psát jen ten co skutečně zná její tvorbu, protože toho vydala fakt hodně. Ten by jistě nenapsal, že je to událost (ale prd!) a rozhodně by nehodnotil nesmyslnými 9/10.

Petr Pliska

Gonzales – Solo Piano

Ok, Gonzalese jsem objevil až teď a taky jsem zjistil, že jsem kolem lidí z mého okolí jeden z posledních. Nevadí. Důležité je, že se tak vůbec stalo.

16 skladeb a jedno piano. Je jako krásná a příjemná žena plná úsměvů se kterou vás baví neustále být a nemůžete se od ní odtrhnout. Za prvním poslechem následovaly hned další dva. Něco takového jsem potřeboval už strašně dlouho slyšet. Brad Mehldau nebyl nikdy mezi mými favority. Tohle je jiné, odhlehčenější a ohromně přístupné.

Gonzales, jehož běžná hudba zapadá spíš někam mezi Jamiho Lidella a Mockyho (vlhký pop :) překvapil. Na Solo Piano se projevuje jako geniální pianista a ironíí osudu je, že se se stalo jeho nejúspěšnějším albem. Nelze se do něj nezamilovat.

Petr Pliska

Instru (mentals)

01 gruff rhys – this is just the beginning
02 mellow – mellow (part 1)
03 spearmint – best ballroom
04 vladimir cosma – le jouet
05 ladybug transistor – the great british spring
06 pernice brothers – discover a lovelier you
07 marc collin – armand and claire
08 sondre lerche – love you
09 belle and sebastian – judy is a dickslap
10 michel magne – ma chere helene (version piano)
11 fugu – triple bass
12 super furry animals – furryvision

Time: 31:11 / Size: 46,9 MB

DOWNLOAD

Petr Pliska

Art Brut – It’s A Bit Complicated (2007)

To víte, na Hrachovku kvůli nim asi nepojedu, ale pořád na ně vzpomínám v dobrém a s novou desku, která už pronikla na p2p sítě, jsem se jenom utvrdil v tom, že pánové kolem Eddieho Argose jsou jedna z mála kytarovek, u které nemám pocit, že bych se měl trapností propadnout do země. Mám rád ten mix sarkasmu, dojemných textů (Emily Kane je jedna z nejsmutnějších písniček co znám) a nadhledu. Nebrat se tak vážně – jedna ze zásadních věcí pro spokojený život. It’s A Bit Complicated nabízí stejný zvuk, stejný hlasový projev, ale to je v pořádku. Nebo snad někdo čekal něco jiného? Důležité je, že songy jsou pořád stejně silné a některé by na debutu patřily k těm vůbec nejlepším.

Jerome

Musicserver jde do sebe?

Když jsem před pár dny zahlédl na Musicserveru recenzi na singl (!) Apparata od Dana Hájka, nestačil jsem se divit. O tři dny později už tam vysela recenze na kolekci remixů od Telefon Tel Aviv. Jako fakt respekt, jen by si autor měl dát před každou takovou recenzí studenou sprchu, aby z něj ty osmičky a devítky nelítaly jak z kulometu, protože v obou případech je hodnocení naprosto přemrštěné. Nechci vidět recenzi na Apparatovo nové album, které hodnotím (a nejsem sám) jako průměr.

Co se mi už tak z novinek na tomto serveru nelíbí je seriál Co poslouchá Musicserver, který mi příjde tak trochu jako rychlokvaška. Nejvtipnější momenty: Honza Kulig rozplývající se nad The Bends od Radiohead a následná odezva od fanoušků této kapely v diskuzi (a vy jste nám s tím postem o fanoušcích nevěřili) a jako druhý Davča Věžníků, který píše naprosto příšerně o The Puppini Sisters (o kterých jsme tady psali už na podzim) a poodhaluje přitom tajemnou roušku svého tajemství. Jako proč ne, ale nejdřív by asi bylo potřeba procvičit sloh a zanechat těch složitých obratů typu “A hle, ony zpívají! To by mohla být sranda. Jako The Pipettes. A taky že jo – sranda.” Komik a jeho svět.

Petr Pliska

Money, so they say, is the root of all evil today

Do haly Vodová v Brně zavítají všemi rozklepanými adolescenty s nevyřešenou sexuální orientací milovaní Placebo – za bezmála sedm stovek jistě předvedou pořádně nadupanou show. Při této příležitosti prosím čtenáře, kteří jsou ochotni za tuhle rituální oslavu vyčpělosti a pozérství zaplatit 695 korun , aby v komentářích zanechali své foto. Takové lidi bych skutečně chtěl vidět. My ostatní se místo oroseného tance s modře nalakovanými nehty můžeme těšit na další z vynikajících vystoupení organizovaných labelem Silver Rocket – průkopníci post-metalu Isis, japonští drone rockeři Boris a Oxbow v unikátním akustickém setu vytřou zrak všem hejskům nevěřícím v metal uchopený z jiné strany. A víte co? Vstupné je za polovic.

Isis with Boris and Oxbow

Jerome