blog newmusic.cz

Naše odpadky berou ostatní servery! Dneska jsem na stránkách Freemusic.cz objevil recenzi na LCD Soundystem od Benjamina Slavíka. Původně tato recenze vznikla pro New Music, jenomže jsme ji nechtěli. Důvod? Benjamin se i tentokrát neobešel bez svých typických klišé a nucené vulgarity, která v jeho podání nemá kouzlo. Vymýšlí si, nechápe souvislosti jen ze sebe vylučuje své typické rozumy typu “Singl North American Scum, na albu rozhodně nejrozjetější věc, se pohybuje mezi nebezpečnou brooklynskou ulicí, vyfetovanou party a lacinou diskotékou.” Tahle recenze se teď objevila na Freemusic.cz, na jediném hudebním serveru, ke kterému jsem měl doteď respekt. Na místě kde jsem si mohl přečíst recenze na aktuální hudbu, kterou mám rád a od autorů, kteří se o tom co píšou dopředu informují. Nikdy jsem nečekal extra zábavné články, od toho tu máme jiné lidi, ale hlavně informace a tipy na nové objevy. Co má teda tento krok znamenat, paní šéfredaktorko?

To na Musicserveru to jde z kopce nejvíc. Neschopnost jeho šéfredaktora dokazuje už jen to, že má k dispozici takovou značku a není schopný z toho něco vytřískat. Tak si to raději zaplevelí takovou amatérskou verbeži, že už mu tam nikdy nikdo rozumný nic nenapíše. Složení redakce se dělí na dva tábory - na laskavé starší a pokročilé popaře, kteří maj rádi to svý jistý, a nanorovy děti, které prostě neumí být cool i kdyby stokrát chtěli. Musicserver je především pro hudebně senilní lidi. Přesně to vystihuje článek o deseti nejlepších obalech všech dob. Čekáte nějaké designerské kreace? Místo toho dostanete Beatles, Faith No More nebo Nirvanu.

Musiczone.cz je jen light verze Musicserveru a zůstane jí asi až do smrti. Jedinou výjimečnou věcí oproti MS je účast několika píšících pseudointelektuálů a hlavně slečna Sonja, na kterou s těma jejíma pětiminutovkami nemá ani Benji.

Petr Pliska

3 krásná děvčata a krokodýl Dundee jsou zpět. Můžeme se opět těšit na libozvučnou english a skvělé texty? Na pořádný český bigbít osolený notnou dávkou energie? Ani to jméno nemůžu vyslovit. +++++ Tak jsem zjistil, že má u nás na “rakouské Moravě” zahrát Jamie T. Bohužel s těma uřvanejma skopčákama Beatsteaks (dělá jim support, chápete to?) a bohužel za totálně nekřesťanský peníze. Holt silnej oddíl, no… +++++ Kdo se mi v poslední době nejvíc znechutil? Bono a Lili Allen. Ta první osoba je tak čím dál tím víc svatá, že jí asi brzy narostou křídla a odletí z Irska natrvalo do Vatikánu lízat papežovi boty a ta druhá tak nechutně prvoplánově ryje do každého až je to trapné (naposledy např. do Lady Sov). Že to dělám taky? Jenomže já to nemám jako součást marketingu. +++++ Co jsem to ještě chtěl… jo, pozdravovat Ríšu -  Zdravím Ríšo.

Petr Pliska

Vážení, nevím co se to se mnou děje. Asi stárnu nebo co, ale zažívám teď jazzové období. Nejvíc mému uchu lahodí jazz z padesátých a šedesátých let. Vždycky jsem totiž miloval ty xylofonky a elektrická piana z českých oldskůl detektivek.

Co mě teď rozsekává (zásadně při nočním poslechu):
- Dave Brubeck - Time Out (1959)
- Michel Legrand - Legrand Jazz (1958)
- Miles Davis - Birth Of The Cool (1949)
- Oscar Peterson - Very Tall (1961)

Mimo to si dávám i něco moderního. Vedle mé oblíbené Loky, což je pro mě jedno z nejlepších alb za loňský rok co vyšlo u ninjů, jsem se taky vrátil k eponymnímu debutu polských Skalpel (taktéž Ninja Tune), který je mnohem lepší než dvojka Konfusion a na léto 1998 jsem si zavzpomínal s dnes již klasickou deskou Boulevard od Ludovica Navara aka St. Germain. Kdo by řekl, že tohle vyšlo už v roce 1995?

Petr Pliska

V sobotu jsem viděl koncert kapely Vinny Peculiar. Zajímavé na ní bylo to, že v ní kromě bývalého bubeníka The Smiths zahostoval i Bonehead, bývalý člen Oasis, který potom ještě pouštěl muziku.

Nejprve se na pódiu zjevil chlápek se španělkou, který začal k publiku promlouvat stylem ala Jarvis. Když jsem zaostřil, zjistil jsem, že je mu i nápadně podobný. Týpek přede mnou říkal, že to dělají ty brýle, ale nebylo to jen jimi. Jarvis, Jarvis, Jarvis. Cuchal si vlasy stejně jako on, zpíval stejně jako on a dokonce i hudba zněla místy dost blízko té, které hráli Pulp. Byl to totální tragéd, které vedl monology o ženách a zaměstnáních ve kterých nebyl šťastný. Parodie. Čekal jsem kdy si udělá z palce a ukazováčku kukátko. Zazněla i píseň, která jasně kopírovala motiv předehry Michelle od The Beatles. Náš slavný bubeník z The Smiths hrál občas mimo rytmus, za což mohly nějaké neurčité látky, jak jsem potom zjistil. Bonehead byl na tom podobně, chtěl nás všechny líbat (i když mu jeden opilý kamarád křičel neustále do ucha, že to stálo za hovno a že ho nechápe). Ostatně hlavním úkolem této mise bylo zatáhnout Boneheada do Irish pubu a tam s ním do rána pít. Byl mimo.

Dva lidi ze dvou kapel, které patřily mezi nejslavnější v 80s a 90s. Hráli pro tisíce, tady bylo lidí sto. Hrozný koncert.

Petr Pliska

Náš redakční přispěvatel Ink Flo, kterého máme (ještě stále) rádi, nám pěkně zavařil. Teda si to alespoň myslel, protože na nás si nikdo nepříjde. Nejprve poslal jeho recenzi na nové album Miry Calix:

MIRA CALIX - EYES SET AGAINST THE SUN
4/5
Nové dílko Miry Calix podněcuje představivost, tu horší stránku představivosti. Odhaluje nám svůj svět, který Calix stvořila jako autonomní svébytnou realitu nezávislou nejen na vnějším světě,
ale i na zájmu posluchačů. Zvukové textury, samplované útržky a ozvěny konkrétních nástrojů a elementů se navzájem škádlí, pronásledují, prohazují si role a rozehrávají drobné, často skoro banální etudy.
I když to tak na povrchu nevypadá, tak se řada motivů jakoby opakuje, lehce pozměněná, pokaždé v novém příběhu a kontextu, z nichž žádný není důležitější než ten předešlý.
Rozpínají se skrz reproduktory po vašem pokoji, nebo běží ve sluchátkách napříč vaší hlavou. Skladby vykroucené z proporcí, zručně vyvedené, bez zjevné hierarchie, přesto podléhající jistému řádu.
Nedbale elegantní styl nahrávky stírá hranice mezi částmi a celkem, popředím a pozadím, tím co je uvnitř a vně. Rukopis Miry Calix, stále přítomný, je možné vnímat více než jedním způsobem. S každým dalším releasem opakuje vpodstatě ty samé postupy, ale odpovědi na otázku, o čem to je, se nedočkáme. Přeexponováním známých a povědomých motivů ironizuje roli
a důveryhodnost umělce působícího v oblasti elektronické hudby. Ale i když její vize jsou často pochmurné, vždy cítíte na okraji šibalský úsměv, který vám naznačuje, že všechno je jinak.
Tuto hru na kočku a myš se svými posluchači ale rozehrává natolik dobře, že vám nezbývá než se v tom bludném kruhu točit s ní. Ze začátku vás to možná bude trochu štvát, ale po několikátém poslechu můžete s překvapením zjistit, že si to užíváte. Po všech těch konceptuálních a postkonceptuálních dílech v této specifické hudební sféře a jejich náročných požadavcích na interpretaci na to máte nárok.

Koukali jsme na to a říkali si co to je za chaos. Recenzi plnou klišé, která dohromady vlastně ani nijak nedává smysl, jsme přece našim laskavým čtenářům (kteří v první řadě posuzují kvalitu recenze, protože si chtěj ti zmrdi jenom zaprudit :DDDDDD) nemohli nabídnout.

Tak jsem nakonec napsal Ink Flo slušný email o tom, že tak hroznou recenzi jsem od něj ještě ani neviděl. Tohle přece nemohl stvořit on. Ten hned v zápětí odepsal:

“eh, jsem odhalen. Buď jsi na to přišel sám, nebo mě práskl Mathew :-)…..napadlo mě, že bych udělal takovou recesi, výchozí myšlenka byla tahle
a) vybrat si LP, které jsem vůbec neslyšel
b) celou recenzi složit s vykradených intelektuálních frází jednoho článku v novém Labyrint Revue (”ztraceni v překladu” - rozbor díla Mrzyk and Moriceau od Michaely Ivaniškinové, str. 129), které jsou jen drobně upravené tak, aby to bylo jakože o hudbě a ne o obrazech.”

Petr Pliska

Chcete být novou českou elektro star? Věci jako talent k tomu nepotřebujete, vystačíte si s tímto:

- V první řadě musíte odjet na delší dobu do ciziny, abyste potom mohli nezkušeného českému novináři vykládat, že to co děláte, je na západě absolutně cool. V tomto případě se nám jako nejlepší kandidát jeví Berlin.

- Až budete v tom Berline tak se podívejte co tam lidi nosej a za babku si to kupte taky. Čím divnější tím lepší.

- Ke správnému oblečení patří i správný výraz - uplně nejvhodnější je ten “je mi to jedno”.

- Stáhněte si z netu nějaký pořádný porno, čím tvrdší tím lepší. Bude se vám to hodit pro rozhovory. Nezapomeňte vždy při z líčení své záliby nasadit pobavený výraz, které naznačuje jak moc jste nad věcí.

- Připravte si taky odpověď na otázku “někteří říkají, že jsi šašek a pozér, je to pravda? ” a při její interpretaci se tvařte maximálně vážně.

- Sežeňte si číslo na Moimira Papalescu

Petr Pliska

Klaxons - Myths Of The Near Future
Počáteční odpor úspěšně překonán. Pozdě ale přece. Výborné sogy typu Golden Skans nebo Two Receivers. Nějaká ta vata. Atlantis To Interzone není můj styl a tohle není určitě album roku, je “jen” z půlky dobré.
Myspace: http://www.myspace.com/klaxons
(poslechněte si na něm skvělý remix od Erola Alkana)
Video: Golden Skans | Magick

Battles - Mirrored
Tohle jsem napoprvý moc nepobral, ale je to skvělý. Originalita je dnes už velice vzácná věc a Warp si díky tomuto albu u mě napravil částečně reputaci. Nutno slyšet, protože tohle je jedna z nejzajímavějších desek tohoto roku.
Myspace: http://www.myspace.com/battlestheband
Video: Atlas

Damero - Happy In Grey
Jeden z nejslabších počinů co kdy na Bpitch Control vyšel. Slaboučké jako čaj. Ani techno, ani elektro, spíš pop. Unylý pop.
Myspace: http://www.myspace.com/damero

Pretz - Soundcastles
Tohle je přesně downtempové album podle mého gusta. Klidné, nerušivé a přitom vůbec ne nudné. Plné pozitivní energie. Samozřejmě nejde o nic co byste už předtím několikrát neslyšeli, ale je to moc fajn.
Myspace: http://www.myspace.com/pretzuk

Motto:
“Kde by jsme bez nich byli…”

Ve filmech to tak funguje. Dvojka je většinou horší než jednička. Tohle je spíš druhé pokračování Pomády než Kmotra, ale to by nebylo tak efektivní. Tenhle post berte jako vyjádření k cenám, slavnostní udílení jsem totiž neviděl, spoléhám na vás, že mi o tom něco napíšete.

Od kolegy jsem se dozvěděl to, že Jana Kirschner je skutečně tak dobrá, že Gipsy. cz je taková sračka, že to v životě neviděl a že nechápal kde se tam vzal Křížek. Tak jsem mu vysvětlil, že agentura, která pořádá Anděly zastupuje i Křížka. “Jo aha, to jsem si neuvědomil.., ” odepsal. Myslíte, že si to ostatní uvědomili nebo to brali jako hotovou věc? Láďa a stará německá metalová diva.

DVD roku: Michal Pavlíček - Beatová síň slávy, režie Jiří Chlumský
Kolik vlastně letos vyšlo v Čechách hudebních DVD-ček?

Album roku, pop & dance: Kryštof - Rubikon
Už jsem tu psal předtím, že mi přišlo trapné, když jsem si představil Krajča jak moderuje a vzápětí přebírá cenu. Kryštof mi k srdci nikdy nepřirostl. Vždy jsem ho chápal jen jako tu nejhezčí holku z ošklivince.

Album roku, hip hop & r´n´b: Pio Squad - Punk is Dead
Opravdu nemám ponětí o tom, co můžou bejt tihle zač.

Zpěvák roku: Matěj Ruppert
Dan anebo Matěj?

Album roku, folk & country: Žamboši
Zkuste si název této kapely vyslovit francouzskou výslovností. Dostane to úplně jinej rozměr.

Album roku, rock: Wohnout - Polib si dědu
Když jsem odjížděl, měl jsem v plánu si sebou vzít jejich cd-čko a pouštět to lidem na západě. Při jejich zjištění, že je tohle jedna z nejoblíbenějších kapel u nás bych si dělal fotky. To by byly ksichty!

Skladba roku: Kryštof - Rubikon
Tohle jsem zaslech jednou když jsem procházel asi třemi obchody v Tescu. Výsledek? Paranoia. Zachránila mě dívka se psem.

Hudební událost roku: Festival Colours of Ostrava
Polibek kmotra je sladký jako poslech balkánské dechovky po litru Rumu.

Videoklip roku: Visací zámek - Známka punku, režie Jan Zajíček
Jakpak asi dnes vypadá jejich dnešní fanoušek? Jako fotr.

Skupina roku: Kryštof
Is it Hamlet? Is it Bono? He´s a man!

Zpěvačka roku: Anna K
Mě se na ní líbí, že působí strašně nenápadně… a přitom na ni nikdy nezapomenou.

Hudební osobnost roku: Jaromír Nohavica
Jaromír už dávno není jen “hudební osobnost”.

Pro závěr použiju jen název jednoho českého filmu: Proč?

Petr Pliska

“Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.”

Tak už máme za sebou předání žánrových cen. Jak už jsem zmiňoval předtím, žánr “elektronická hudba” už nejspíš opravdu vypadl a místo toho tu máme “ska & reggae”. Proč? Protože opice v banánové republice chtějí tancovat!

A teď k cenám. Jako jedinou chápu tu v kategorii Nejlepší zvuková nahrávka roku a tou je nepochybně EOST. Až sem mi to přijde v pořádku. Pak už moc nepobírám.

Přemýšlím taky nad tím, že češi nejspíš nemají kromě hudebního vkusu taky grafické cítění. Zvolením obalu roku mi bylo dokázáno, že volili amatéři. Fakt nevím, co je na obalu Anny K. tak super, teda kromě té profesionální fotky. Kreativita? Ne, pouze grafický standard. Je to decentní, čisté a neurazí to… ale obal roku? Iva Frůhlingová zas dostala cenu za její web. Tohle bych ani standardem nenazýval. Do hlavy se mi z něj vpila jen ta vyblitá růžová a klasický unylý pohled umělkyně.

A ostatní kategorie? To po mě nechtějte.

Petr Pliska

Virb je nový komunitní server typu Myspace, tzn. můžete si tam psát s lidma, poslouchat hudbu nebo koukat na videa. Tyto stránky mají na svědomí Unborn media, kteří jsou známí hlavně jako autoři Pure Volume, což je něco jako o moc hezčí a zajímavější verze Bandzone.cz (předposlední verze BZ byla jasná kopie PV). Virb není nikterak originální nápad, ale jako alternativa k myspace je to dostačující.