My name is… další nafouklá bublina

Byla jednou jedna slečna co si říkala Knoflenka, ktera cca před pěti lety začala psát do Rock & Popu o laptopové hudbě. Její články byly naprosto šíleným mixem špatně opsaných promo informací a něčeho, čemu se normálně říká omáčka, ale tady sedí spíš “nehorázný blitky” (její pocity z poslechu hudby). Měla tam zvláštní rubriku, která se jmenovala tuším nějak jako Xeletronixs nebo tak nějak a zajímavé na tom bylo to, že dvoustrana na které se tato rubrika nacházela, byla absolutně nečitelná (“grafiku” obstarával nějaký její kamarád – “grafik”).

Teď je zpátky, ale už ne jako hudební novinář, který neví o čem píše, ale jako hudebník (já vím, že bych měl použít víc cool slovo, ale takovej fakt nejsem), který ví co hraje.

nanoru píše vedle svých typických keců o hadrech a podobných věcech v článku na idnes.cz i jeden zajímavý postřeh “Největší překvapení je, že někdo, kdo vešel ve známost nejdříve jako hudební publicista, dělá hudbu lépe, než o ní píše.” taky uvádí ve spojitosti s My Name Is Ann jména typu Chicks On Speed, Peaches, Miss Kittin, Le Tigre, Ellen Allien (chudák holka) nebo Adult. a… AGF (idol slečny Knoflenky, který je v tom výčtu jako pěst na oko).

nanoru píše o dobré a zábavné desce, o pocitech, které musely z holek ven. Já tady mluvím o další blbosti, která se přeceňuje víc než je zdrávo. O další mystifikaci neznalého českého národa. Nechci špatné české klony toho co právě letí (resp. letělo) venku, chci dobrou hudbu a tu projekt My Name Is Ann rozhodně nedělá.

Důležité odkazy:
- Článek od nanora na idnes.cz
- Myspace profil My Name Is Ann

Petr Pliska

PS: pro hudebně neznalé fanoušky Nihilists to bude asi ok.

The Roots Come Alive

Ok, The Roots jsem objevil teprve minulý rok, přestože jsem do té doby poslouchal z hiphopu snad všechno. Teda kromě toho klasického. Věci z Ninja Tune nebo Tru Thoughts mě potkávají už x let, ale nikdy jsem vlastně neposlouchal typický americký hiphop.

Prvním albem, díky kterému jsem s The Roots přišel do styku, bylo Phrenology z roku 2002, které jsem objevil díky kytaristovi z mé bývalé kapely, který se sháněl po skladbě Seed 2.0. Byl jsem překvapenej jak jsem byl hned ze začátku schopnej to poslouchat od začátku do konce a když jsem se teď zpětně po půl roce dostal k jejich poslednímu albu The Game Theory, uplně mě zas dostali. Což je, stejně jako Phrenology, naprosto skvělá deska plná moc příjemných nápadů a hlavně se to krásně poslouchá. Taky se už delší dobu chystám na jejich nejslavnější a údajně i nejlepší album Things Fall Appart z roku 1999, s tím jsem se ale bohužel ještě nesetkal.

Pokud je ještě neznáte, poslechněte si je. Je to víc inteligentní hudba než si dokážete představit.

Odkazy:
- Myspace
- Official

Videa:
- Don´t Feel Right
- Seed 2.0

Petr Pliska

New!

Nová deska Kaiser Chiefs je přesně taková jak jsem čekal, možná o něco lepší. Po prvním poslechu některé písničky splývají dohromady, ale i tak je znát několik potencionálních hitů. Akorát jsem myslel, že to bude ještě o něco dospělejší, ale k tomu se určitě časem dostanou, potenciál k tomu mají.

Co mě z kytarové hudby celkem nadchlo, jsou noví The Sea And The Cake – Everybody. Je to ale možná hlavně tím, že ty staré věci od nich nemám moc naposlouchané. Oni to totiž nejsou žádní nováčci. A je to moc příjemné.

Jelikož se mi neustálě vrací chuť poslouchat dobrej indie pop (asi tím sluníčkem), objevuju nový kapely, který mi předtím proklouzli. Jednou z nich je i dívčí duo The Softies, jehož alba It´s Love (1995) a Holiday In Rhode Island (1998) byste si určitě měli znát, pokud této hudbě holdujete.

Trošku jsem ze začátku nevěřil Mixle Pixle na jejich novince Music For Plants, ale nejde jen o klasickou klišovitou šablonu na poli kytar a elektra. Je to pestrý a fakt dobrý. Hlavně se kapela nedrží jednoho stylu a to já rád.

Blonde Redhead už dneska nejsou takovej nářez jako dřív. Jejich japonská zpěvule vyměnila vřískot ala Kim Gordon za klidnější, trochu nevyrovnaný projev a takové je i nové album, které dostalo název 23 (myslím tím poklidnější oproti těm minulým, ne nevyrované :). Stejně jako na předešlém Misery Is A Butterfly si i tady udržují jejich vysoký standart. Já mám ale stejně nejradši ty “sonic noisy věci” co dělali před deseti lety.

Zklamáním je pro mě Radical Face. Ano, to je projekt toho pána z Electric President a oproti jeho domovskému projektu je tohle opravdu nuda. S Morr Music to jde v poslední době tak trochu už od desíti k pěti.

Petr Pliska

Tom Nagy

Fotografie Toma Nagyho mě vzaly už jen kvuli těm úžasným barvám. Podívejte se na http://www.tomnagy.com.

Petr Pliska

Mirabeau

Šesté album Parabolica (v Evropě vyšlo 15. ledna) jednoho ze zásadních laptopistů Aoki Takamasy se od svých předchůdců velmi liší. Místo těžko čitelných rytmů a praskajících ambientních ploch se k nám dostává takřka taneční album. Jak jinak než minimalisticky taneční.
Prostor pro obrazové ztvárnění dostala úvodní skladba alba Mirabeau. Video z myši Ryoichi Kurokawy vlastně vypadá jako taková propracovanější vizualice WMP, obraz dokonale reaguje na zvuk. Při soustředěném pohledu/poslechu se do něj dá snadno dostat, snad se vám tam bude líbit.

http://www.famfamfam.com/lab/icons/mini/icons/action_go.gif

Summ

Rychle a zběsile #3

Muchow a Aneta. Jde to dohromady? Je snad někdo, kdo si myslí, že z holky, co se stydí za to jak se stala slavná a vlastně umí “jenom” zpívat, udělá tento producent s velkým p něco, jak to jen říct… lepšího? Podle mě vznikne tradiční český bigbít s moc krásným zvukem. Těšíte se? Doporučuju podávat s oplatky Opavia. ******* Jaké to je, když bez vaše vědomí vznikne klip k písničce, kterou jste napsali a navíc od lidí se kterýma jste předtím vyrazili dveře? Je to nepříjemné. A jaké to je, když slyšíte navíc v tom videu ještě stále váš hlas, zatímco se v něm producíruje nový zpěvák a spousta lidí si může myslet, že si za tím stojíte? Já vám to teda řeknu – totálně zkurvený je to. ******* Nejdřív jsem viděl její “tam dole” a teď i holou hlavu (to první bylo o dost horší). Doufám, že nám napříště neukáže vnitřnosti. Amerika zevnitř by se to mohlo jmenovat. ******* Jana Kirschner bude asi celosvětově slavná a já jí to přeju. Vyměnila image popové hvězdičky za dospělou zpěvačku s přehnaně skvělými muzikanty za zády (teď nebudu používat ten obrat o masturbaci) a to se cení! ******** Je právě čtvrt na Terryho, takže mě teď omluvte.

Petr Pliska

Dělníci hudební žurnalistiky

Je jich spousta a hned to na nich poznáte. Nemažou se s ničím, protože jejich hlavní starostí není to, aby napsali dobrý článěk, jde o to vůbec něco napsat a shrábnout za to odměnu.

Příklad za všechny – slečna Sonja z Musiczone.cz, která je takovou hezky všestranou osobou (práce všeho druhu, že?). Není pro ni problém psát o Kate Ryan, Paris Hilton či Georgovi Michaelovi a na straně druhé o James Figurine nebo kompilaci Buddha Jukebox (jo, to je ta hrací škatule). Právě u této recenze jsem si neodpustil můj komentář “ja to rikam furt, ze lidi by meli psat o tom, cemu rozumi a tohle je jenom jeden z nekolika pripadu, ktery to dokazuje.”. Pár dní na to už tam visí recenze na další elektronický projekt James Figurine, kde slečna Sonja opět dokazuje svou nevzdělanost v oblasti této hudby. Navíc podle toho co napsala ani neposlouchala pozorně.

Nechceš psát raději o českých celebritách, Sonjo? Platí prej dobře.

Petr Pliska

Chrysler a Honda? Raději pěšky, prosím.

Na myspace mají Gregory Finn s Klárou Nemravovou alias Jesus Chrysler & Jane Honda (to je jejich novej projekt) zatím čtyři skladby a není to fakt žádná sláva.

První věc – Obscene (tohle bude fakt první singl???), je utahaný hiphop bez nápadů s nehezkým smyčcovým samplem, s beatem co zní, jako by byl ukraden NIN a slušným hostujícím rapperem, který to tam dost zachraňuje. Na téhle skladbě jde taky dobře znát, jak se zpěv hlavních představitelů k sobě vůbec nehodí. Dvojka King Of Despair je už slušnější, ale má dost zmatený vývoj. Na začátku je to něco mezi Apparatem, pak se přidají smyčce, které mi i tady moc nesedí, pak jde opět na řadu hostující rapper, který jede tentokrát dost rychle a pak se přidá andělský zpěv Kláry Nemravové. Je to jako guláš, udělanej z věcí, který vám dohromady moc chutnat nebudou. Navíc mi příjde, že to tempo je tam taky dost různé. Trojka Empty Bed je zas jak nějakej bigbeat z druhé půlky 90s (kořeny, že?). K. tu zní jak Charlie One z dob Petal a bože… rappuje tu Gregory. Co na to říct? Skyline mají idealního předskokana na koncerty. Poslední All My Machine je asi nejpovedenější a zároveň nejpřirozenější, bohužel to taky žádná pecka není.

Mezi jejich vlivy na ms profilu vidíme jakýsi mix mezi hudbou z 90s a tou současnou. Dvojice je vlastně v úzkých, chce znít aktuálně, ale pořád má potřebu přiblížit se zvukově svým idolům, které už dnes máte možnost slyšet snad jen na pražském Rádiu 1.

Album se má jmenovat Who Killed Music? A já bych jim doporučil aby si tam přidali ještě “…in Czech”. Tohle nebude hezké a nikdo nenapíše jak je to špatné a amatérské.

Petr Pliska

(ne)vhodný support

Když jsem se dozvěděl, že před Shakirou bude hrát Cut Chemist, říkal jsem si “chudák kluk, ještě neví, co ho čeká” a vzpomněl jsem si zároveň na chudáka Dizzeeho Rascala, který hrál vloni před RHCHP. Ty buranské komentáře z recenzí typu “pro mě,rockového fanouška s širším záběrem do blues,funku,jazzu,rock’n'rollu,bylo vystoupení tech afroamericanu nejhorsim hudebnim zazitkem v mim zivote” ve mě vyvolaly ten známý pocit v žaludku, který máte, když je vám za někoho trapně.

Cut Chemist na tom bude přece jenom líp, protože české puberťačky jedou hodně hip hop (i když tenhle asi moc neznají) a taky jim to, narozdíl od těch starých strejdů z koncertu RHCHP, možná ještě nějak v životě pomůže.

Petr Pliska

Na Anděla 2007 pouze s vidlema!

Andělé se opět snesli z nebe, resp. z pekla (opačným směrem, čili hlavou nahoru) a Agentura Petarda (ano, to je ta, co rozesílá tiskovky o tom jak Láďa Křížek hledá muzikanty do Kreyson) nám přináší dalšní ročník těchto stupidních cen, kde vyhrávají každý rok pořád ti samí, protože tu nikdo jiný není (?).

Letošní ročník bude celý ve znamení Ostravy. Kromě toho, že se tam bude konat předávání cen, nás jimi provede tamější Homér, Richard Krajčo. Mimochodem, jeho Kryštof je v několika kategoriích taktéž nominovaný, takže jsem zvědavej, jak to budou řešit.

Nominace jsou vůbec, ostatně jako každý rok, hodně povedenou taškařicí. V kategorii Skupina roku se utkají vedle Kryštofa ještě Kabát a Divokej Bill, což mi příjde přinejmenším hodně pomatené, stejně jako ony pivní mozky obou zmíněných kapel. To je opravdu krásná vizitka… A teď si s dovolením půjčím pár obratů z diskuzí k předešlým postům, čili – “Hamba! Fuuuuuj!”

Ne, vážně je to smutné. Pořád ta samá jména, navíc tu jsou několikrát Wanastowi Vjecy. Proboha, ti lidi potřebovali vydělat jen pár kaček, proto se dali dohromady, tak proč jsou hned ve výročních cenách? Proč jsou v Obalech roku ty nejhorší a nejkýčovitější svinstva, co jsem kdy viděl? A proč v žánrových cenách chybí kategorie “elektronická hudba?” Zaznamenal někdo z Petardy její existenci?

Ach, vy nešťastní Andělé… Zahnal bych vás zpátky do pekla a píchal do vás vidlema (vaší vlastní zbraní), protože jen ty na vás nejspíš platí.

Petr Pliska

PS: Jediné co nás těší, jsou The Prostitutes s jejich nominací na objev roku, což je jediný záblesk něčeho nového, neokoukaného a hlavně nezapáchajícího.