Škoda

Pamatuju si, že když U2 vydali How To Dismantle An Atomic Bomb, měl jsem zrovna nějaký to Placebo období. Nejvíc směšný mi na tour k poslední desce Bona a spol. přišel fakt, že hrajou Vertigo na začátku a na konci, což ve mně vyvolávalo pocity typu “starouši pochopili, že mají asi poslední opravdovej hit, a tak to řežou, co to dá.” Svým způsobem mi to přišlo jako vlastní degradace, kdy místo zašátrání ve sbírce starších & lepších věcí, radši pohodlně odehraju novinku, na kterou lidi slyší (a vlastně jako jediná jakž takž splňuje ty Bonovi předpovědi o natrhnutí prdelí mladejm klukům). Říkal jsem si, že tohle není pro kapelu dobrá vizitka…

Před několika dny jsem si stáhnul bootleg Molkových chlapců, jak jinak zaznamenaný než ve Francii. Druhý domov. Brian už má svoje excesy za sebou, teď je to takovej hodnej kluk, teda vlastně už táta, za těch několik let, co ho sleduju chtě nechtě přistoupil na hru, co se jí říká stárnutí. Vyklidnil to. I deska Meds zní mezi řádky víc, než bylo u těch předchozích obvyklejší. Placebo vypadají ve formě, spokojeně. I když Petr Pliska říká, že se z nich stala kapela pro redaktory musicserveru, ale znáte ho. Jenže…

Rozhodilo mě dvojitý zařazení titulní skladby poslední desky do playlistu. Skoro na začátek a skoro na konec. To není vůbec dobrý. Nebylo to dobrý u U2, není to dobrý u Placebo bez ohledu na to, že vztah k nim mám mnohem vřelejší. Je to divný, ale připadá mi to jako ten správnej krok k tomu, stát se pasé. Správnej krok, aby post typu Placebo - Nejdu, nebyl jenom vtipnej, ale taky hořce zaslouženej.

sergei macaroff